Dunění milionu kopyt aneb migrace pakoně žíhaného na vlastní kůži

Přiznám se, že tento článek má jeden postranní účel: rád bych rozptýlil některé mýty a překonané stereotypy, které kolují o migraci pakoně žíhaného. Kdy se za touto podívanou vydat a kde se ubytovat, abyste si divokou přírodu skutečně užili?

Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl chvíli žít v Moshi v Tanzánii, městu ležícím šest hodin jízdy od Serengeti, a také ve městě Naivasha ve vnitrozemí Keni asi sedm hodin od národního parku Maasai Mara.



Trasy migrujících pakoňů vedou právě tímto ekosystémem rozpínajícím se mezi Serengeti a Maasai Mara. Jeden ekosystém – dvě země. Při plánování safari se můžete rozhodnout navštívit obě země, ale myslete na to, že překročení hranice je logistická noční můra.


Zaprvé, kvůli slavné řece Mara, která oblast protíná. Džíp se přes ni nedostane, což znamená, že vás čeká zajížďka. Za druhé proto, že budete muset projet skrz hraniční přechod. Setkání s byrokracií vás probere z euforického stavu mysli, do kterého vás předcházející pobyt v říši zvířat uvedl, dřív, než uslyšíte slovo Passport.



Je rozumnější zaměřit se na jednu z oblastí. O tom, která by to měla být, rozhodne roční období, ve kterém se na safari chystáte, a také to, co vlastně chcete z migrace pakoňů vidět. Často slýchám podobné úvahy: „Jedu do Tanzanie a nechci si nechat ujít migraci pakoně, takže prý musím jet v březnu. Nebo do Maasai Mara musím dorazit v červenci, protože jinak migraci propásnu.“ Vždycky dávám stejnou logickou odpověď, jakou mi dal můj průvodce: „Je to migrace jeden a půl milionu divokých savců. Ti přece nikam nezmizí! Není žádný měsíc v roce, kdy by prostě nikde nebyli.“

Zvířata se zkrátka někde vyskytují celý rok – jen jsou v různých ročních obdobích na různých místech.


Pakoně začínají svou cestu jihovýchodně od Serengeti na planině zvané Ndutu Plains. Roste tu tráva obdařená jedním z nejvyšších obsahů minerálů na světě. Pakoňům tahle tráva, kterou vyživoval sopečný popel, neskutečně prospívá. Tak moc, že tu rostou dvakrát rychleji než jinde v Africe.



Tady se pohybují od prosince do ledna a samice v této zemi hojnosti porodí svá telata. Zároveň budou oplodněny pro příští vrh. Všichni samci se k nim připojí, aby se tu celé stádo během března pořádně vykrmilo na dlouhou cestu, která je čeká.

Kamkoli pohlédnete, jsou pakoně. Nějakého uvidíte nebo uslyšíte doslova každou sekundu.


To znamená, že všude jsou také predátoři, protože toto je až příliš snadná hostina. Hříbata pakoně jsou skvělou kořistí pro hyeny, gepardy, levharty i lvy. A nesmíme zapomínat na menší predátory, kteří si možná netroufnou na lov, ale zbytky ohlodají rádi.


Na planině vládne naprostý chaos. Je to skvělá příležitost zahlédnout syrový lov v divoké přírodě. Je to také skvělá příležitost uhnout ze silnice. Za běžných podmínek se v Serengeti ani v Maasai Mara nesmí sjíždět z vyznačených cest, protože se tak ničí traviny, a tohle není země lidí – je to země zvířat. Ale protože tento úkaz trvá v Serengeti jen pár měsíců, je během něj mimořádně povoleno sjet ze silnice. Může se vám tedy stát, že se ocitnete jen pár metrů od lva nebo levharta, který zrovna útočí na pakoně. Je to opravdu intenzivní zážitek. Intenzivní je i tato část migrace pakoňů jihovýchodním Serengeti. Přibližně v březnu nebo dubnu do Tanzanie přicházejí deště a pakoně se dají do pohybu. Následují vodu.



Dnes, když trochu zabrouzdáte online, najdete řadu grafů a map ukazujících pohyb pakoně a trasu, kterou urazí v tom kterém měsíci roku. Můj průvodce mě naučil ty mapy ignorovat. Zaprvé, jsou příliš zjednodušené. Jeden a půl milionu pakoňů se nevyskytuje jen na jednom místě a nepohybují se všichni současně jako jeden pakůň. Tato zvířata migrují ve velkých stádech, která se spojují v superstáda, která se spojují v celé shluky superstád. Může jich tedy být 400 000 pohromadě, dalších 200 000 se rozpohybuje o týden později, dalších 300 000 po pár dnech...


Všechny je lákají čerstvé pastviny, proto se druhá skupina vydá jinou trasou než ta první. Na konci dne však úplně o všem rozhoduje déšť. Čím dřív začne pršet, tím dříve se dají do pohybu. Když se déšť zpozdí, počkají si. O tom kdy a kam na safari vyrazit zkrátka rozhoduje déšť. Pakoně nenásledují algoritmy. Následují pastvu. Nejčastěji se vydávají na sever mezi březnem a dubnem nebo kolem července a srpna.

Během tohoto období je důležité zamluvit si safari, které flexibilně reagovat. Máte-li totiž rok předem objednanou kabinu, nemůžete ji pak změnit jen proto, že se pakoně vydali jinou částí parku.



Je obrovskou výhodou, když se můžete spolehnout na reálné místní znalosti. Potřebujete takového průvodce, který ví, kudy pakoně táhli před deseti dny, a bude z toho umět odvodit, kudy potáhnout v dalších deseti dnech. Průvodci vědí, jak rychle se pakoně pohybují, a znají jejich cyklické vzorce, takže mohou přesně odhadnout, kde máte kempovat. Tak poznáte skvělého průvodce od průměrného.


V období dešťů se některé části parku stávají nepřístupnými. Pokud jste se tedy v květnu vydali do západního koridoru přesně tak, jak vám poradila mapa, a pakoně mezitím tudy prošli už v dubnu, cesta snů se snadno změní v noční můru. Stáda jsou nyní uprostřed parku, ale tam vy se nedostanete, protože cesty jsou rozbahněné. Jedině místní průvodce vám umí zaručit, že o tuto velkolepou show nepřijdete.



Dalším důležitým kritériem je to, aby byl váš kemp relativně malý – semipermanentní nebo dokonce mobilní. Takové tábory se snadno přesouvají spolu s pakoni, takže je v národním parku Serengeti můžete v různém období najít na různých místech podle toho, kam se divoká zvěř přesouvá. Na rozdíl od rozlehlých kabin si takový přesun mobilní kemp může dovolit. Kabiny jsou budované napevno, takže tam, kde stojí kabina, budete muset zůstat i vy. A že pakoně zrovna táhnou jiným směrem? Nezbude vám, než pokrčit rameny a říct „škoda“.


Někdy kolem července nebo srpna přichází další podívaná, když se pakoně začnou brodit přes řeku Mara. Stovky tisíc zvířat, která se vydávají na opačný břeh, aby se dostala do svého cíle: Maasai Mara. Mám pro vás kacířské doporučení: nepostavte svůj safari výlet jen na téhle části migrace, jakkoli je proslavená. Viděli jste to v dokumentu a přišlo vám to neuvěřitelné. Viděli jste to v reálu a přišlo vám to neuvěřitelné – ale vlastně docela nudné!



Pakoně se hromadí na jedné straně řeky. A hromadí se. A hromadí... třetí, čtvrtý, pátý den, dokud se nenajde ten pravý statečný alfa samec, který dobrovolně stane v první linii a udělá nesmělý krok do řeky plné krokodýlů. Na jednom břehu čekají lvi, na druhém břehu čekají lvi, mezitím už mrskají ocasy krokodýli – není divu, že se nikomu moc nechce. Znám lidi, kteří řeku bedlivě pozorovali čtyři dny, a nestalo se vůbec nic kromě toho, že už museli domů. Brod řeky Mara je riskantní položkou vašeho itineráře. Pokud se vám načasování poštěstí, skvělé. Pokud ne, vězte, že je to jen jedna menší epizoda obrovské show. Když máte jeden a půl milionu herců, show jede pořád na mnoha pódiích.


Jednou jsem projížděl autem stádem, které čítalo 50 000 zeber. Bylo to nekonečné. Přesně si vybavuji, že auto jelo rychlostí 10 kilometrů za hodinu. Pakoně byli rozprostřeni úplně všude, všichni se pohybovali stejným směrem jako jedna velká vlna a my jsme se ani po hodině jízdy nedostali na druhý konec stáda.

Také si pamatuji, jak jsem otevřel stan a viděl víc zvířat než zrnek písku na pláži. Zvířata jsou všude, nejen v blízkosti řeky Mara.



V červenci, srpnu a září protínají pakoně na svém migračním tahu park Maasai Mara v Keni. Pro safari je to hlavní sezóna i proto, že jsou letní prázdniny, takže přijíždějí zájemci z Evropy. V té době tu může být docela rušno, proto bych doporučil ubytovat se v jedné ze soukromých rezervací. Budete mít možnost spatřit migraci pakoňů, ten neuvěřitelný objem zvířat, ale nebudete kolem sebe mít dvacet dalších džípů.


V září je jasné, že přibližně čtvrtina zvířat přechod nepřežila. Napadli je lvi nebo zemřela hladem a sežraly je hyeny. Mohla padnout za oběť krokodýlům nebo levhartům. Na pouť se jich vydalo mnoho, ale ne všechny čeká šťastný návrat domů. V září, říjnu, listopadu a prosinci se stáda obvykle vydávají východním koridorem přes Serengeti zpět ke svým pastvinám hojnosti. Toto bývá na safari podceňované období – neprávem.



Je mimo sezónu, ale počasí je stále dobré. Deště jsou mírné. Zvířata se dají snadno vystopovat a v krajině se projevuje vláha, která přichází s deštíky. Možná uslyšíte námitku, že to přece není žádná migrace. Je to migrace. Jen jiná etapa. Není to nadupaný poklus vpřed občerstvených vypasených zvířat. Je to cesta těch unavených, co se už nemůžou dočkat, až dojdou domů. Mnohé z nich tu čeká porod. Stádo kráčí pomalým a namáhavým tempem budoucích matek. Hříbata, kterými jsou obtěžkány, z nich dělají snadnou kořist pro lvy a levharty.


Je velkým mýtem o migraci, že lvi, levharti a ostatní predátoři stopují a následují pakoně. To není pravda. Lvi, levharti, gepardi, ani jiné velké kočky nemají na to, aby pakoně mohli následovat, vytrvalost. Žádný predátor nemá vytrvalost následovat pakoně. Na safari vám dojde, že pakoně jsou neuvěřitelná zvířata. Samci každé ráno vyskakují nahoru a dolů. Tančí svůj tance říje, když proti sobě nadšeně cválají a zamykají do sebe své rohy. Předvádí svou mužnost a našeptávají tak samicím s nadějí, že jim jejich chování vynese za šest měsíců úžasné rande: „Jsem tu nejsilnější! Všimla sis, že i když táhneme náročnou trasou, můžu klidně každé ráno běhat a jen tak pro zábavu skákat? A víš proč? Protože tu jsem nejsilnější!“



Zebry pakoně sledují. Tulí se k sobě, takže zdálky jejich stádo vypadá jako jeden obrovský černobílý pruh. Pohybují se unisono a obvykle cestují tři nebo čtyři dny za pakoni. Zpoždění si můžou dovolit, protože pakoně jedí vrchol trávy a zebry spásají tu část, která je blíže kořenům. Je to tedy harmonické spolu putování. Je skoro nemožné nevšimnout si všudypřítomných predátorů. Lvi hlídají své území a opravdu se povalují po skalách tak, jak to vídáme ve Lvím králi. Rozdíl je v tom, že lvi v této pohádce jsou přátelští a chtějí mír na Zemi i pro všechna ostatní zvířata. To opravdu nepatří mezi životní cíle lvů v Serengeti. Když mají hlad, zabíjejí. Toho, že migrace vede přes jejich území, využijí jako příležitosti důkladně se vykrmit. Lvi a další velké kočky dokonce načasují svou dobu páření tak, aby se jejich mláďata mohla na migraci dobře vyživit.



Není to fascinující? Lvi v Maasai Mara a lvi v Serengeti přivádějí na svět mláďata v rozdílných měsících podle toho, kdy je potrava na jejich území nejdostupnější.

Zde mi dovolte jednu věc opravdu zdůraznit: nenechte se vyvést z míry, pokud dorazíte do Serengeti nebo Maasai Mara a zrovna nenarazíte na obrovská stáda. Lvi tu jsou vždycky. Sloni, buvoli, žirafy, gazely Thomsonovy zvané tommy, tisíce a stovky tisíc zvířat, která během roku nikam nemizí. Řeky i malá napajedla schovávají hrochy. Divoká zvířata tu jsou všude. Vždy je můžete potkat. Jediné, co k tomu potřebujete, je čas.


Serengeti je větší než Belgie. Je to divočina větší než mnohé evropské státy, kde žije víc velkých suchozemských savců než kdekoli jinde na Zemi. Sem nelze přijet na jeden den, vyfotit slona a dva pakoně a jet domů. Takhle to tu prostě nefunguje. Musíte přijet nejméně na tři, čtyři dny. Garantuji vám, že i když přijedete na tři nebo čtyři měsíce, uvidíte každý den něco jiného a zcela unikátního. Já jsem tuto zkušenost absolvoval třikrát a pokaždé to byl úplně jiný zážitek.



Ano, je to drahé – ale je to zkušenost, která vás pohltí na dvacet čtyři hodin denně. V Serengeti si nekupujete dvě safari položky na den, jak je běžné ve většině míst v Africe. V Serengeti vás čeká celodenní jízda. Venku jste za úsvitu s prvním světlem, stopujete velké kočky, jíte formou pikniku, sledujete zvířata na planině, 12 hodin drkotání v autě. Kolem vás písek a prach. Jenže to je to pravé dobrodružství, ta pravá expedice. Chvílemi máte pocit, že jste slavný dokumentarista a zrovna natáčíte dokument o divokých zvířatech, hledáte vlastní trasu, přizpůsobujete se pohybu zvěře, přibližujete se k pakoním blíž, než jste doufali. V dálce si všimnete zdechliny a počkáte si, až si pro ni přijdou hyeny. Zblízka vidíte lvy při lovu.


Tyhle příběhy, a mnoho dalších, tvoří celkový zážitek z migrace pakoně žíhaného. Chtěl bych tu zkušenost opakovat po zbytek života. Jsem si jistý, že vy ji budete chtít zopakovat také.